Když řemeslo umíte, musíte předávat. Mladí ale nejsou zvyklí na fyzickou činnost, říká parketář

Domluvit s Reném termín rozhovoru je celkem náročná disciplína. Z Karlových Varů, ve kterých sídlí jeho firma Parquet Renspol, pravidelně vyráží na dlouhé cesty napříč Evropou: Tyrolsko, Vídeň, Brixen, Barcelona, Praha. Objíždí hrady a zámky, ovšem namísto turistických bedekrů s sebou vozí montérky a truhlářské nářadí.

René Caran patří mezi uznávané evropské restaurátory historických dřevěných podlah a parket. Zakázky měl v kancelářích rakouského prezidenta v palácovém komplexu Hofburg ve Vídni, v hlavním sále zámku Groot-Bijgaarden v Belgii nebo ve Spitzerově vile v Janovicích u Rýmařova.

Čtení příběhu

Po absolvování gymnázia v Chebu se na začátku 90. let rozhodoval co dál. Až při rodinné poradě pronesl jeho otec památnou větu: „Mámu jsi poslechl, maturitu máš, teď poslechneš mě, řemeslo si uděláš.“ A tak osmnáctiletý René, který díky své babičce uměl dobře německy, nastoupil v bavorském Münchbergu na odbornou školu řemesel.

Z učení si pamatuje moment, který mu uvízl v hlavě. Když byli na exkurzi ve Waldsassenu, viděl práci řezbáře, který s pěti pomocníky po sedm let vytvářel vyřezávanou knihovnu a podlahu. Pod své dílo se navíc podepsal. „Přišlo mi fascinující, že i za sto let může někdo znát vaše jméno.“

Po vyučení začal René v Německu pracovat. Chtěl ještě vystudovat na univerzitě interiérový design, jenže úraz ruky, který v té době utrpěl, jeho plány zásadně změnil. Bylo mu třiadvacet, měl maturitu i výuční list, zároveň ho lákala představa, že bude svým pánem, tak vyrazil v Aši, kde vyrůstal, na živnostenský úřad.

Jeho firma dnes sídlí v Karlových Varech a kromě navrhování a pokládání nových dřevěných podlah a parket se specializuje na opravy a renovace těch historických. „Opravy jsou fantastická škola. Vyžadují znalosti z historie řemesla a tradiční postupy, ale také se při nich odkývají souvislosti. Je to něco jako čtení příběhů,“ dostává se René Caran k počátkům své cesty mezi evropskou elitu restaurátorů historických parket a organizaci mezinárodního projektu Workcamp Parquet. Ten je zřejmě jediným setkáním profesionálů v tomto oboru na světě. Ale popořadě.

Opravovat má smysl

Firem, které se zabývají pokládáním a opravami parket není mnoho. Parketáře vytlačil masový nástup plovoucích podlah, které jsou si lidi schopni montovat svépomocí. Nicméně ti, kteří vydrželi, mají práce dost.

Začínali za „socíku“, krámy objížděli trabantem. Dnes jsou paličky Pellwood pro bubeníky pojem

Zájem je prý hlavně o opravy. „To mimochodem souvisí s geopolitickou situací ve světě. Lidé začali víc přemýšlet, jak poškozené parkety opravit, než aby je rovnou vyměnili. Mám pocit, že uvažují víc ekologicky. Začínají chápat, že evropské dřevo vydrží úplně to samé jako dřevo, které sem putovalo přes půl planety.“ Sám nevidí důvod, proč dřevěnou podlahu vyhazovat. „Když je jenom špinavá a poškozená, proč ji neopravit? Může sloužit dalších sto let.“

Problém je ovšem ten, že práci často nemá kdo udělat. „Když nejsou lidé, musíme odmítat i krásné a zajímavé zakázky.“ Řemeslo podle Reného Carana netáhne a zkušenosti není komu předávat. Rodiče podle něj své děti pošlou raději na gymnázium nebo obory s maturitou, protože učení u nás má stále ještě stigma odkladiště nepříliš studijních typů.

Říká, že když už se někdo přihlásí a nastoupí do jeho firmy na praxi či brigádu, vydrží pracovat maximálně týden. Atraktivní není pro ně ani možnost cestovat, kterou nabízí. Své učedníky bere na zakázky do Itálie a Rakouska, aby viděli, jak se k práci přistupuje v zahraničí. „Mladí ale nejsou zvyklí na fyzickou činnost, tahat dvacetikilové balíky je pro mnohé problém.“

Co je Doklidu

Petr Toman

Doklidu je obsahová platforma o živnostnících a řemeslnících, kteří své zkušenosti předávají dalším generacím.

Více příběhů najdete na www.doklidumag.cz.

 

V Česku sice existuje obor podlahář, ve kterém se žáci naučí stěrkovat, pokládat linoleum a moderní materiály, ale na dřevo jako by se zapomínalo. „Pokládka dřevěných podlah je sice v učebních osnovách, ale co vím od učňů, prakticky se s ní nesetkají. Na rozdíl od Nizozemska a Německa, kde existuje samostatný učební obor parketář a kde školy kladou velký důraz na praktické dovednosti,“ podotýká s tím, že může porovnávat. S učňovským školstvím v Německu má vlastní zkušenosti a zároveň se s dnešními učni potkává u zahraničních kolegů.

Udržet řemeslo při životě

Ještě víc zkušeností a znalostí vyžaduje disciplína restaurování historických, stovky let starých dřevěných podlah a parket. „Jakmile podlahu rozeberete, začnete vidět souvislosti a tím se učíte. Stačí vyndat jeden čtverec a z geometrie přečtu, jestli ji dělal truhlář, nebo parketář, zda měl na práci čas, jestli použil odpadové dřevo, nebo si na tom dal záležet, jak přemýšlel. Já se pak snažím navázat na jeho práci a styl a použít stejné materiály.“ René sám získal vědomosti a fortel výměnou zkušeností s kolegy z celého světa. Což ovšem trvalo dlouhé roky.

A tady narážíme na jádro pudla – parketářské řemeslo na úrovni precizního restaurování historických podlah nemá kdo dělat. Podobné je to skoro v celé Evropě.

„Kdyby každý z nás zůstal na území svého státu, tak za pár let nebude mít opravy kdo dělat. Takže nám nezbylo, než se otevřít světu a rozjet to mezinárodně. Snažíme se řemeslo udržet při životě a rozvíjet ho, tedy sdílet mezi sebou zkušenosti a pokoušet se vychovat novou generaci, protože pak je větší pravděpodobnost, že se objeví někdo mladý se zájmem něco se od nás naučit. Každý rok se sejdeme na zámku nebo v jiném objektu v Evropě a týden tam opravujeme, zkoušíme různé techniky, debatujeme a učíme se navzájem,“ vysvětluje René Caran hlavní myšlenku workshopu Workcamp Parquet, na který se už sedm let sjíždějí profesionálové i začátečníci z Evropy, USA nebo Austrálie.

Řezat, řezat, řezat, jinak to nejde. Jak český brašnář-samouk porazil i mazáky z USA

Že jde o unikátní a populární akci, dokazuje například starší manželský pár z Kanady, který vloni v září dorazil do Biskupského paláce v Maďarském Györu. Delbert a Donna Adamsovi si nechali postavit dřevěný dům, pak pokáceli pár stromů, usušili je, nařezali a dřevo použili na podlahu. Po čase se ozvali Renému přes sociální síť s dotazem, zda by je nenaučil technologii, že by se chtěli řemeslu víc věnovat. Odepsal jim, že je to naučí rád, ale bude nutné, aby přiletěli do Evropy. „Tak jo, souhlasili a rovnou si koupili letenky. Mimochodem, za tu podlahu, kterou si sami udělali, bych jim dal z fleku jedničku.“

Účastníci workshopu jsou především etablovaní a respektovaní profesionálové, kteří mají ve svých zemích zajeté firmy a pracují i na prestižních mezinárodních zakázkách. Jenže na Workcampu, kde je netlačí požadavky zákazníků, termíny a přepočty času na peníze, mohou zpomalit a vrátit se k tradičnímu způsobu práce. „Dělají s dlátem, hoblíkem, japonskou pilkou, věnují se výběru a úpravě dřeva, zkouší nové postupy. Účastníci tady získají zkušenosti, které promítají do svých firem, a začínají myslet jinak. Vzájemná inspirace je opravdu obrovská.“

Princip práce je pořád stejný. Dřevo se musí něčím uříznout, opracovat a povrchově upravit a na lepení se používá stále kostní klíh. Co se změnilo radikálně, jsou technologie a čas potřebný k práci. Dříve ruční nástroje jsou dnes často poháněné elektřinou, na stavby se dají převézt celé mobilní dílny. Zásadní je podle Reného také neustálý přístup k informacím. „Pokud si řemeslník není něčím jistý, může požádat o radu komunitu, která leckdy zastoupí nákladné a zdlouhavé laboratorní zkoumání.“

Hezky to ilustruje historka, kterak při práci na zámku ve Slatiňanech potřeboval potvrdit jednu hypotézu. „Mají tam krásný vykládaný vzor, na kterém někdo udělal opravu, a já potřeboval vědět, jestli při ní použil třešeň, nebo mahagon. Holandskému a belgickému kolegovi jsem poslal fotku a do půl hodiny jsem měl odpověď: je to mahagon sipo nebo mahagon sapelli. Oba se trefili, byl to mahagon sipo.“

Když umíte, musíte předávat

Láska ke dřevu a radost ze své profese jsou z René Carana cítit na sto honů. Je spokojený s tím, co se mu podařilo vybudovat. Dosáhl všeho, čeho chtěl. „Už nedělám, co mě nebaví. To bych si rád konstantně udržel. Ideální by bylo nakazit a motivovat co nejvíc kolegů a řemeslníků, aby i oni dělali jen to, co je baví.“

STOP! Líbí se vám text, který právě dočítáte? Pak nám věnujte pár sekund vaší pozornosti. Podobné skvosty pravidelně najdete v našem tištěném magazínu Finmag. A i když jsme ten dnešní odemkli speciálně pro vás, budeme moc rádi, když si náš magazín příště sami koupíte. Je tam toho mnohem víc... Hlavním tématem aktuálního čísla je propojení medicíny a byznysu.

Myslete na nás, až zas půjdete kolem trafiky. Děkujeme!

Očividně se mu to daří. V květnu 2023 přijelo na zámek Kačina nedaleko Kutné Hory osm špičkových restaurátorů z různých koutů Evropy. Týden lezli od rána do večera po kolenou a opravovali podlahu v tanečním sále. Zdarma. Navíc dorazili po vlastní ose, tedy na vlastní náklady, a ještě si přivezli vybavení a materiál.

„Každý z nich je ve své zemi špička. Jsou to zkušení borci, třeba Španěl Emilio Manzano Andres dělá krásné podlahy, Belgičan Che Polfliet jezdí pracovat do Monte Carla. Mají své firmy, živnosti, svůj byznys. A oni kývli na můj nápad sejít se na Kačině a opravit podlahu. Vždyť čeho můžete dosáhnout víc, než když děláte svou práci dobře, máte zakázky a jste úspěšní? Nad tím vším je už jenom sdílení a předávání znalostí. To je ten nosný prvek, proč sem tito lidé jezdí. V každé zemi se parkety dělají jinak, mají různá specifika a souvislosti a my se je snažíme poznat a inspirovat se od sebe navzájem. Tímto sdílením udržujeme naše řemeslo živé.“

Finmag.cz

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Pilu dětem nepředáte. A tak vsetínský patriot postavil hokejovou halu s hotelem a wellness

• Musíte potěšit algoritmus, jinak neuspějete, říká správce bytů pro krátkodobý pronájem

• Medicína? Čirá radost. V práci musíte vidět smysl, říká přednosta chirurgické kliniky

Kdy je sport skvělým byznysem a kdy ne? Čtěte v novém Finmagu

Je sport dobrý byznys? Bezpochyby. Když ale je řeč o olympiádě, není to tak jednoznačné. Pořadatelská města totiž stále víc a víc prodělávají. I miliardy dolarů.

Zdroj: Finmag

SPORTEM K BYZNYSU

Nejlépe placení sportovci? Michael Jordan, Tiger Woods, Christiano Ronaldo… • Proč se olympiáda stala globálním černým Petrem? • Jak se vrcholový závodník stane vrcholovým manažerem

BYZNYS JE HRA

„Nenapadlo by mě takovou firmu rozjíždět, kdybych neměl ADHD,“ říká Rosťa Novák o úspěšném Cirku La Putyka. • Proč Elonu Muskovi už není do smíchu • Zachránili barokní skvost, teď chtějí manželé Lazarowitz svůj zámek odkázat státu

Koupit Finmag