Proč školství nereflektuje potřeby byznysu? Vždyť to už jsme tu jednou měli!

Existuje názorový proud, který ve vzdělávání zdůrazňuje schopnost myslet, zpracovávat informace, pracovat se zdroji. Naučit studenty se učit, to má být hlavní poslání školy. Není třeba přehánět memorování a dril.

To může znít velmi sympaticky, pokud nejdeme do extrémů. Absolvent oboru překlad a tlumočnictví nesmí během práce lovit slovíčka ve slovníku. Chirurg by asi měl znát anatomii nazpaměť, než aby během operace hledal cosi na Wikipedii. A podobných příkladů najdete bezpočet.

Opačný názorový proud má za to, že absolvent by měl splňovat přesné specifikace co do kvalifikace a měl by být už pokud možno „hotový“. Jako ozubené kolečko vyrobené s tolerancí ±0,001 milimetru, které lze rovnou zasadit do soukolí korporace bez nutnosti dalšího dobrušování.

Mohli bychom se vsadit, že snad každý kapitán průmyslu by dal přednost druhé variantě. Proč tedy neprovozovat školy jakožto tréninková centra pro strojírenství, stavebnictví, elektrotechniku a další klíčové obory?

Háček je v tom, že něco prakticky stejného se už v minulosti zkoušelo. S výsledky, které nebyly úplně přesvědčivé.

Samoúčelná šikana

Sepětí vzdělávání s praxí bylo velkým tématem v 80. letech, tedy v dobách mého gymnaziálního studia. Gymnázium poskytovalo podle názoru tehdejších mocných příliš obecné vzdělání. Vznikla tedy myšlenka zavést jakési specializace. V případě ústavu, který jsem navštěvoval, bylo na výběr ze tří oborů: ekonomika, zemědělství a stavebnictví.

Ekonomika mi přišla nudná (účetnictví a psaní na stroji, proboha!), k zemědělství jsem nikdy neměl vztah, a tak jsem vzal za vděk stavebnictvím. Většinu učiva z tohoto oboru jsem už dávno zapomněl, neboť má profesní cesta se ubírala jinými směry.

Docela mě bavilo technické kreslení, zejména perspektiva. Dokonce do takové míry, že jsem dělal architektonické perspektivní výkresy sám od sebe, pro zábavu. Ale architekt se ze mě nestal.

Po gymnáziu následovala vysoká škola technického zaměření a velmi studená sprcha: údajný náskok v matematice, který jsme my, absolventi gymnázií, měli mít ve srovnání s průmyslováky, ve skutečnosti neexistoval. Opakování středoškolské matematiky se odbylo během dvou přednášek. Pak následovalo peklo.

Prokousal jsem se matematickou analýzou I., II. a III., dále lineární algebrou, Fourierovou analýzou, fyzikou I., II. a III., numerickými metodami, stochastickými procesy a už nevím čím vším ještě. Vykonal jsem, co bylo v mých silách, aby ze mě bylo dobře fungující kolečko v mechanismu tehdejší plánované socialistické ekonomiky, ale stejně to nebylo nic platné.

S odstupem času chápu, že některé matematické a fyzikální pojmy jsem v praxi skutečně použil (byť v jiném oboru než v elektrotechnice), zejména látku ze statistiky a stochastických procesů. Nicméně metodu, jakou tehdy fungovalo československé školství, považuji za exemplární příklad, jak se nemá učit.

Co bylo špatně – a co je možná špatně dodnes? Především, látka byla podávána čistě teoreticky, bez návaznosti na možnost jejího použití. Matematické a fyzikální teorie nebyly představovány jako prostředek pro řešení problémů, ale jako cíl sám o sobě.

Musíte se naučit řešit diferenciální rovnice s okrajovými podmínkami. Proč? No přece proto, abyste uměli řešit diferenciální rovnice s okrajovými podmínkami. Požadavek, který původně měl nějaký smysl, se postupně měnil v samoúčel a samoúčel se měnil v šikanu jen pro účely šikany samotné.

Fotbal ti jde, tak zkus kouli!

Kromě toho, každý člověk je individualita. Studenti nejsou homogenní materiál jako třeba ocel třídy 316L. Každý má nějaké přednosti a nějaké slabiny. České školství je zaměřeno na slabiny, nikoli na silné stránky: „Dobrá, jde ti matematika a fyzika, ale co čeština a angličtina? Musíš se učit to, co ti nejde, matematice a fyzice nemusíš věnovat tolik času.“

To je samozřejmě katastrofálně špatně. Vede to ke znechucení studentů a k mrhání jejich schopnostmi. Ideálem českých škol je jedničkář, který vykazuje stabilní výkon ve všech předmětech; zdali je kýžená jednička výsledkem talentu, nebo šprtání, je vedlejší. A tak se studenti šprtají a šprtají, aniž by pak měli čas na to, kde skutečně mají šanci zazářit.

Představme si, jak absurdně by podobný přístup působil dejme tomu ve sportu: „Ano, jistě, máte talent, abyste hrál fotbal v první lize, ale namísto fotbalu musíte trénovat hod koulí, ten vám totiž vůbec nejde!“ Ale co je evidentně proti zdravému rozumu ve kterémkoli jiném oboru, je ve školství považováno za samozřejmost.

Zde je třeba dodat, že jde o dědictví německého a rakouského systému školství 19. století. Možná jste slyšeli příběh, jak mladý Albert Einstein nedokončil gymnázium v Mnichově. Profesor latiny se vyjádřil, že z toho studenta nikdy nic nebude.

Einstein nakonec dokončil středoškolské vzdělání ve švýcarském Aarau (kde latina nebyla povinná) a přihlásil se na Eidgenossische technische Hochschule – kam ovšem nebyl přijat, tentokrát kvůli francouzštině. Bylo zapotřebí ještě jednoho roku v Aarau, ale příběh měl nakonec dobrý konec.

Člověka napadá, kolik asi talentů bylo promarněno tím, že neměli možnost odejít studovat do nějakého Aarau nebo prostě někam, kde si studentů váží více než pouhého materiálu. Nicméně české školství zřejmě pracuje s předpokladem, že studentů je nekonečně mnoho a na nějakých zahozených talentech vůbec nezáleží.

Hlavní otázka školství tedy neleží v dilematu, zda se učit nazpaměť fakta, anebo zda rozvíjet logické myšlení a schopnost přijímat a zpracovávat informace. Toto dilema je falešné, neboť zapotřebí je obojího. Problém je v prioritách: jak využít potenciál každého studenta na maximum.

Byrokratický moloch

Konečně je tu ještě jiný problém. Zastaralost plynoucí z obrovské setrvačnosti. Jakožto gymnaziální student jsem se nepřestával divit, proč se od prvního do posledního ročníku klade tak obrovský důraz na goniometrické funkce. Proč je nutné znát nazpaměť věci jako sin(pi/4) nebo kosinovou větu? Podobné znalosti nikdo nikdy v praxi nevyužije, ledaže by pracoval jako středoškolský učitel matematiky. Tak proč?

Odpověď jsem pochopil až o mnoho let později. Gymnaziální osnovy mého mládí byly ještě ozvěnou 19. století, kdy probíhala průmyslová revoluce. Ta byla spojena s rozvojem strojírenství a s výstavbou železnic. Ta vyžadovala důkladné zmapování celé země a především triangulaci, pro niž jsou goniometrické funkce alfou a omegou.

Naproti tomu jsme během celého gymnázia ani nezavadili o statistiku – disciplínu, na níž dnes stojí přírodní, technické i společenské vědy – a jen lehce jsme se dotkli tématu pravděpodobnosti. Jakékoli školní osnovy zkrátka vždy nesou pečeť zastaralosti, neboť školství je byrokratický moloch a všechny inovace vždy hledají svoji cestu dlouho.

Závěr? Nespoléhejte příliš na to, co se naučíte ve škole. Je dobré mít nějaký „papír“, ale nezaměňujte titul za vzdělání. A především nedoufejte, že by se české školství někdy nějak významně reformovalo k lepšímu.

Autor je bývalý člen Národní ekonomické rady vlády, nyní působí v čele investičních fondů Algorithmic SICAV.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Důchodová reforma ve švédském stylu. Co na nás hnutí ANO po volbách chystá?

• Německo sípe, bankrotů přibývá. Evropská velmoc nám ukazuje, kudy se (ne)vydat

• Že jsou daně krádež? Je to ještě horší, ale nic s tím nenaděláte

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag