Bitva o budoucnost Evropy se blíží. Proč by nás tyhle volby měly setsakra zajímat

Evropskou unii a Evropany jakoby zachvátila skepse a deprese. Ekonomika unie neroste, jak by podle obyvatel i plánů politiků měla. Naproti tomu výrazně rychleji roste Čína, ale také Spojené státy.

U Číny si můžeme říci, že jí stále pomáhá takzvaný efekt dohánění. Že rozvíjející se ekonomiky zkrátka rostou rychleji, protože z nízkého základu to jde snadno. Ostatně, ze stejného důvodu Čína poroste relativně rychle i nadále.

Čínský průměrný příjem na obyvatele se v posledních desetiletích sice zvýšil nevídaným tempem a v zemi téměř vymizela extrémní chudoba, jenže – jak uvádí Světová banka –, stále tam je podstatná část obyvatel v situaci, kterou bychom i tak jako chudobu definovali.

Proč pak ale rostou výrazně rychleji i Spojené státy? Tam už se to na chudobu přece svádět nedá. Je to snad proto, že v USA mají větší surovinové bohatství a tedy levnější některé suroviny včetně ropy a plynu? Ani to není tak docela pravda, on i „starý kontinent“ má co nabídnout. Nehledě na to, že jen samotná těžba surovin zatím nikomu dlouhodobou prosperitu nezajistila.

Problém tedy musí být někde jinde. A jsou tu dva podezřelí. Zaprvé Green Deal a zadruhé přílišná regulace podnikání, která tlumí konkurenceschopnost. S oběma věcmi chtějí politické strany něco dělat. A slibují, že na tom začnou makat hned po červnových volbách do Evropského parlamentu.

Klíčové volby pro Evropu

Tyhle volby jsou nadmíru důležité: nejenže změní rozložení politických sil v evropském zákonodárném sboru, ale povedou i k sestavení nové Evropské komise. A změny nastanou – soudě dle předvolebních slibů a hesel – zcela určitě; prakticky nikdo nechce zachovat současný kurz.

josefkubes / Shutterstock.com

Zákazy, příkazy, dotace a teď ještě zestátnění ČEZ. Evropa si reguluje cestu na dno

Čísla nejsou příznivá. Česko ekonomicky zaostává za EU a ta zase zaostává za USA. Proč tomu tak ale je? Proč chce Fialova vláda zestátnit ČEZ? A nešlape si náhodou Evropa sama po štěstí? Čtěte v komentáři Pavla Kohouta.

Otázkou je, jaké ty změny budou. Různé strany navrhují různá řešení. Například čeští Piráti, kteří se jinak hlásí k zeleným opatřením i boji proti změně klimatu, kandidují do evropských voleb s heslem „opravíme Green Deal“. S tím, že chtějí pomoci evropské ekonomice.

Jisté naopak je, že takzvaný Green Deal, tedy soubor opatření proti změně klimatu, rozhodně neskončí. Některé věci se upraví, ale vlak už se rozjel a cíl je jasný: dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Jinak řečeno: po roce 2050 už by Evropská unie neměla do atmosféry přidávat oxid uhličitý, který prokazatelně způsobuje globální oteplování a změnu klimatu.

Existují sice politické strany, které by tento závazek nejraději zcela zrušily (zejména z pravého a levého okraje politického spektra, jako je u nás třeba Trikolora a KSČM), ale dost pravděpodobně nezískají v parlamentu potřebnou většinu. Natož pak podporu mezi vládami členských zemí, které by zrušení závazku klimatické neutrality musely schválit.

Není se čemu divit – podstatná část evropských voličů se klimatické změny bojí a začíná ji pociťovat na vlastní kůži. A emise omezuje nejen Evropa, ale i další země včetně USA a Číny.

Proč my ano a oni ne?

K čemu to ale je, když se ostatní nepřipojí? S rozvojovými zeměmi, mezi které byla počítána i Čína, bylo kdysi dohodnuto, že s omezováním emisí začnou později než země vyspělé. Vycházelo se při tom – z pohledu na současný stav planety – z pochybného argumentu, že je třeba zajistit takzvanou klimatickou spravedlnost. Tedy že vzhledem k tomu, že vyspělé země vypouštěly víc skleníkových plynů v minulosti, mohou je teď ty méně vyspělé nějaký čas „dohánět“.

Bohužel se ukázalo, že právě tohle může přispívat ke konkurenční výhodě. Že tyhle země dnes z našeho pohledu získávají náskok. A že Evropa svými klimatickými opatřeními ztrácí ve světě konkurenceschopnost. Proto všichni souhlasí s úpravami. Otázkou je, jak to udělat.

První asi přijdou na řadu různé revize některých směrnic a nařízení týkající se ochrany přírody a klimatu. Bude se postupovat směrem k větší možnosti volby pro dosažení cíle a rozvolnění striktních požadavků na jednotlivé národní státy ve prospěch společného postupu. Pro to je například v Česku koalice SPOLU, tedy ODS, KDU-ČSL a TOP 09.

Skoro jisté například je, že v roce 2026 dojde k revizi plánu na téměř úplný zákaz spalovacích motorů ve prospěch širšího vějíře různých alternativ a případně kompenzací vypouštění skleníkových plynů auty v jiných oblastech. Stejně tak se zmírní zatím spíše plánované požadavky na některé stavební výroby a zpracování surovin, kde je velmi těžké dosažení dekarbonizace.

Poměrně velký tlak bude na využití technologií na zachytávání oxidu uhličitého ze vzduchu, nejspíš napájených z obnovitelných zdrojů a využívajících toho, že elektřina z nich je levná v okamžicích, kdy ji nelze využít jinde.

Zelená, levičáci a velkopodnikatelé

Druhým přístupem, který u nás tlačí třeba Piráti (ale i některé jiné levicové strany), je snaha vytvořit rozsáhlý systém daňových úlev a dotací. Ten by pomohl rozvíjet zelenou ekonomiku. Inspirací je americký Zákon o snížení inflace podporující zelené technologie dotacemi a daňovými úlevami.

Shutterstock

Jak udržet konkurenceschopnost. České firmy tlačí na lepší pravidla pro podnikání v Evropě

Evropská unie ztrácí svou konkurenceschopnost vůči USA, zejména kvůli stále rostoucí byrokracii a překážkám na vnitřním trhu. Italského premiéra Enrica Lettu se o tom ve čtvrtek snažili přesvědčit zástupci českých firem, kteří usilují o nastavení lepších pravidel podnikání v Evropě.

Problém je v tom, že Evropská unie není federací jako Spojené státy, nemá jednotnou daňovou politiku a ani velký společný rozpočet. V oblasti daní si většina zemí drží své pravomoci. Tento přístup tak předpokládá další hlubší integraci Evropy a směřování k evropské federaci.

Zároveň se podle vyjádření zástupců průmyslových svazů a velkých podniků zdá, že by právě jim něco takového nejvíc vyhovovalo. Vzniká tak zajímavá možnost koalice mezi levičáky, progresivisty a velkým kapitálem.

Jenže problémem Evropy zdaleka není jen Green Deal, nýbrž i velká přeregulovanost a psychické nastavení obyvatel. Starý kontinent na rozdíl od USA nefandí podnikání a cílem mladých lidí přestává být podnikatelem či vynálezcem; láká je spíš kariéra zaměstnance velké firmy či státního úředníka.

Jak nedávno vysvětlil v jednom rozhovoru Ivan Hodáč, který byl velmi vlivným evropským lobbistou, Green Deal konkurenceschopnost nezabil, ale rozhodně jí nepomohl. I toho jsou si evropští politici vědomi, i když o tom mluví méně než o Green Dealu.

Bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi proto dostal od současné a zřejmě i budoucí  šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové úkol vypracovat zprávu o tom, jak zvýšit evropskou konkurenceschopnost. Na tu se čeká s napětím a předpokládá se, že se jí nová Evropská komise bude inspirovat. Zveřejněna má být ale až na konci června, tedy až po volbách.

Zdá se nicméně, že bude navrhovat snížení byrokracie a osekání spousty evropských předpisů i obří investice. Ostatně Draghi nedávno prohlásil, že aby Evropa vyrovnala krok se Spojenými státy, musí investovat rychle nesmírné množství peněz. Podle něj má jít o mix soukromých a veřejných prostředků.

Ty veřejné zřejmě půjdou sehnat jen tak, že si Evropa společně vypůjčí. Tím se ovšem prohloubí i její integrace.

Sílu hledej v jednotě

Až pak bezpochyby dojde na tu nejtěžší, ale také dlouhodobě nejpřínosnější věc: zlepšování podmínek fungování jednotného evropského trhu. Ten v současné době dostatečně nefunguje, ať už mluvíme o energiích, telekomunikacích, obranném průmyslu či bankovnictví. A to včetně investic včetně těch do nových technologií.

Dokončení jednotného trhu v těchto oblastech by přitom mohlo dát Evropě obří ekonomický impuls bez dalších veřejných investic a tedy zadlužování. Jenže kromě omezeného počtu liberálů se proti rozšiřování společného trhu ozývají námitky ze všech stran. Často se argumentuje národními či strategickými zájmy či ochranou vlastních občanů.

Co z toho se prosadí jako nejsilnější proud, závisí právě na výsledcích voleb do Evropského parlamentu. Zda v nich převládnou etatisté žádající další státní podporu, odpůrci nadměrných regulací, či liberálové věřící ve volný trh. Ekonomicky nejhorší by ovšem bylo, kdyby se většinově prosadily strany, které chtějí Evropskou unii rozmontovat tím, že budou sabotovat její funkčnost.

V tom případě by Evropa zamrzla a s tím by trvala i její nekonkurenceschopnost. Uvidíme, jak to dopadne po volbách...

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Koruna lítá nahoru a dolů. Teď s ní klesá i nálada podnikatelů

• Konec zákazu prodeje o svátcích? Kdepak, jen taková groteska po česku

• O pomlázce a sponzorech zmrtvýchvstání. Proč Velikonoce zlaté vejce nikdy nepřinesou

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag